Autobus a já… [2010]


This pics was originally posted at http://www.bluestarline.org/wallace_trickett_2007/cartoons_wt.htm…to je vždycky story. Nerad jezdím trasy časově delší jak 30 minut. Teď jsem měl před sebou 18 hodin jízdy se žlutým busem Student Agency z Prahy – Florence do Londýna (říjen 2008).

Ona anabáze se vůbec nevyvíjela zle -alespoň od prvního pohledu. Předem jsem byl upozorněn, že je vhodné být na dané stanici číslo 22 na pražském Florenci alespoň 30 minut před odjezdem, což jsem dodržel bez problémů při vědomí, že bus už tam bude, já do něj zahodím kufr (koupený u vietnamského prodejce za 500 CZK), půjdu sobě zakoupit cosi na pití a hlavně vyměnit české koruny z poslední zálohy na €ura.

Zde se projevila ona chyba plánování – cokoliv plánovat je zbytečné, neboť v životě lze mít jistotu snad jen z Murphyho zákonů – které se projevily zcela přesně.

Bus na stanici v 17 hodin nebyl. Dokonce do stanice nevjel ani v 17:15. V čase 17:25 už jsem začínal propadat jisté panice, neb mnou sesmolený plán poněkud kulhal na všechny možné nohy. Je tedy jasné, že když v 17:35 vplul žlutý koráb na určené místo, byla to poměrně slušná úleva. Pití i eura jsem zvládl na poslední chvíli – ještě že tak…

Ale jinak lze bez zbytečného rozepisování říci, že cesta byla odpovídající tomu, co si ta naše hromada cestujících zaplatila. Filmy se skutečně promítají, káva je skutečně nabízena a promptně donášena, zastávky jsou opravdu dodržovány v mezích možností přesně, a personál (alespoň ten náš) byl opravdu profesionální. Jen ta dechovka z rádia v čase 02:30 mne poněkud – rozhodila??

7:00 následujícího dne, Calais, přístav a hraniční kontrola z britské strany. Vše probíhá splavně. Sousedka z busu mi vypráví, jak jí při její první cestě do UK právě tady vrátili. Začínám se lehce potit a doufám, že vypadám o něco míň ztrhaně, než jak se cítím. Několik slov (přesněji řečeno – dvě slova: Good Morning…) s pasovou úřednící a jsem venku. Do teď to byla víceméně legrace a pořád byla jakási „suchozemsky“ teoretická možnost návratu – ale teď, když vjíždíme na trajekt do Doveru… A v tuto chvíli ani nejsem schopen říct, jestli se těším, nebo jestli se chci vrátit. Ten pocit uvnitř sebe sama je velice poučný.

Dover, pak dálnice a trhaný spánek a Londýn.

Zdá se, že jde skutečně do tuhého.

Tento zápisek byl publikován v roce 2010 na mém blogu na iDnes. Reflektuje proto moje úvahy v oné době.

Reklamy

Rubriky:Nezařazené

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s