Londýn?? No nazdar. [2008]


Přes 10 let jsem žil v Praze a tudíž jsem si byl tak nějak jistý, že je hodně věcí, které mě mohou „složit“, ale velkoměsto mezi ně rozhodně nepatří. Omyl.

Je-li Praha označována pojmem „metropole“, pak Londýn lze bez uzardění nazvat „megapolí“ – a to ve všech směrech. A když k tomu připojím totální únavu a stres po té, co jsem se vypotácel z autobusu Student Agency,  chňapl do ruky kufr zatím pevné vietnamské výroby, je jasné, že na rumraj kolem Victoria Coach Station jsem zíral s otevřenou papulí a cítil se neskutečně – blbě.

Mapa z Googlu, kterou jsem si vytisknul, vypadala vcelku nenásilně – pro někoho, kdo bezmála deset let jezdil v Praze coby taxikář a s orientací neměl zásadní problém. Jenže realita je poněkud odlišná. Takže cesta k Vodafone shop, kde jsem chtěl zakoupit SIMkartu do telefonu, se nakonec ukázala jako hodinová procházka odnikud nikam a zase zpět, abych onen shop našel ve stejné budově autobusového terminálu. Shit. Začínám používat výrazy místního jazyka, to je dobré znamení.

V shopu neodolám a obohacuji se o lowendový telefonní přístroj Samsung SGH J700 za skutečně lowendovou cenu Ł39 plus simkarta Ł15 s kreditem Ł20. Předpokládaný výdaj, don´t stress. Těší mne, že tentýž lowend telefon je v čechách nabízen za cenu nikoliv lowendovou a můj pobyt se tudíž začíná zhodnocovat dřív, než stihnu umřít od únavy.

Absolvuji kávu v jakémsi caffé naproti Victorii. Při kodrcání po londýnské dlažbě se začíná projevovat jakási nestabilita vietnamského výrobku, který vleču v závěsu za mojí troskou. Divné – až takovej je to šunt??

Po kávě je nezbytné absolvovat orientační závod z Victoria na London Waterloo. Pro bývalého pionýra, odkojeného brannými cvičeními, by to nemuselo být v zásadě nijak vysilující, pojedu přeci metrem…

Zde malá odbočka. O London Underground (tedy metru) občas s kamarády v Bournemouth prohodíme pár nelichotivých slov a prý u takové diskuse vždy zblednu a brunátním. S odstupem času se tomu vůbec nedivím. Spíš je divné, že jsem londýnskou podzemku přežil bez vážnější újmy na svém psychickém stavu.

Běžný den v hale prodeje jízdenek metra na Victoria StationAle zpět k metru. V hale nacházím nejen pokladny, o nihž předpokládám prodej jízdenek na LU, ale i partu čechů, kteří se právě rozhodli lístek do metra koupit nikoliv u pokladny, ale u jakéhosi dealera v hale, že je to snad levnější. Jdu za nimi. S pomocí své broken English se dožaduji lístku na London Waterloo. Sice rozumím každé stoosmnácté slovo, ale došlo mi, že tady nepochodím. Nojo, tak KDE ale?? Pomalu ale zato jistě propadám panice. Lístek kupuji na třetí pokus u úplně jiné pokladny, než jsem si myslel, že lze koupit. Zaplať pánbůh za to. Hurá do metra.

Vietnamská pomsta všem a za všechno už je před rozpadnutím, snad vydrží alespoň do vlaku. Vleču kufr po schodech dolů do podzemky a jsem si jist, že TEĎ už není nic, co by mohlo více zdemolovat můj duševní stav. Tato mylná představa mi vydrží přesně pod schody. Neboť pod nimi naražím na plechovou ohradu, na níž je mi oznámeno, že se tu něco rekonstruuje a tudíž je provedeno cojávimco a já musím udělat něco. Nechávám se strhnout davem a chce se mi umřít – když už, tak pod zemí, stylově.

Přestupní chodby londýnského metra byly zjevně stavěny za účelem zabránit komukoliv projít na jiné místo. Vážím cca 60 kilo a měřím 170 cm, přesto se s několika díly kufru nemám jak vejít do spojovací chodby. Já a moje hromada vietnamských součástek docházíme na jakousi křižovatku, kde mi prostě odešly nervy. Stojím a nevím, kudy kam. Lidí mraky a mraky. Existuje-li stav „sáhnout si na dno svých psychických sil“, pak jsem právě poznal, jak toto vypadá v reálu.

Jakási dobrá londýnská duše mi radí, kudy se mám vydat. Tupě poslechnu. Kdyby mne ona slečna poslala do pekel, šel bych. Ke svému údivu se najednou ocitám na nástupišti správné linky metra.

London Waterloo a další schody.Tohle už ale vážně není možný, všude samé schody… Hledám WC. Opět schody. Vzpomenu na legendu rockové muziky Led Zepelin a jejich Stairway to heaven (Schody do nebe). Nástupišť je zde snad 22, to už je zlej sen. Ale zase na druhou stranu – blížím se k finále, vlak je poslední štace…

Nacházím spoj, jdu si koupit jízdenku. Heh?? Kolik?? Ł39 ?? To je asi blbej vtip, ne?? Mám věřit tomu, že lístek na vlak stojí stejně, jako telefon?? Boha, mě snad trefí…

Sedím ve vlaku – konečně. Moderní souprava. Až někdo v čechách bude nadávat na čistotu souprav ČD, rád ho ujistím, že vozy ČD jsou NEUVĚŘITELNĚ ČISTÉ ve srovnání s bordelem, který panoval zde (a dle lidí v anglii žijících je to běžný a setrvalý stav…)Za celou cestu jsem viděl 6x průvodčího, který prošel kolem, ale ani jednou nekontroloval jízdenky.

Blížíme se k Bournemouth, volá kolega Johny – čeká na mne před nádražím. Vítáme se (vidíme se poprvé v životě), zapaluji si cigaretu (potřebuju nutně 10 minut pauzu), povídáme si… Jsem ubytován v houseshare, pokoj slušný a vybavený – klika. Neradostné info: je o Ł40 na měsíc dražší, smůla. Ale mám se kde vyspat, to je podstané.

22:00, usínám jak malej harant, jsem psychicky totálně našrot. Odcházejí mi paměti v laptopu – no, potěš pánbůh.

Přežil jsem Londýn a jeho metro – není tedy nic, co by mne mohlo zničit. Tedy v to upřímně doufám…

Tento zápisek byl publikován v roce 2008 na mém blogu na iDnes. Reflektuje proto moje úvahy v oné době.

Advertisements

5 Replies to “Londýn?? No nazdar. [2008]”

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s