Click on the cartoon to see genuine website where cartoon is posted.Po pravdě řečeno – pokud žijete ve Velké Británi, pak je to těžké hrozně moc. Nepřijde Vám to. Je to nejprve velice slabý pocit nepochopení muslimů a jejich zvyklostí, který se nenápadně mění v reálný stav zhnusení, a vše graduje permanentní averzí na vše, co se týče islámu, muslimů a Arabů.

A abych byl upřímný, musím podotknout, že k tomuto zápisku mne vyprovokoval blog paní Soni Diartové, která popisuje svoje pocity a zkušenosti s životem na Blízkém Východě, konkrétně snad v[tooltip tiptext=“Spojené Arabské Emiráty“] SAE[/tooltip]. Nic proti, ale moje zkušenosti s uvedeným etnikem jsou tedy vážně dost jiné. Panebože, jak já se BRÁNIL tomuto tématu! Kolikrát jsem seděl u kompu, že tedy „dneska už to ale fakt napíšu, to už jinak nejde“. Následovalo obligátní „hele klídek. Moc si to bereš…“. A začalo to vlastně dost nevinně…

 Po svém příjezdu do Velké Británie jsem poměrně rychle sehnal práci ve fastfood franšíze světového gigantu KFC. Po pravdě – ne, že bych z toho byl nějak strašně uchvácený, to ne. Ale v době celosvětové krize, která se díky socialistické vládě Gordona Browna přehnala skrze ostrov jak vánice, se vyplatí „držet hubu a krok“. Časem bude líp…

Je tedy nanejvýš logické, že jsem byl svému šéfovi Mohamedovi, původem z Maroka, velmi vděčný za to, že jsem neokusil realitu nezaměstnaného imagranta. Bohužel, jak šel čas, měnil se postupně i můj názor nejen na konkrétní osobu, ale i na muslimy obecně. Není se co divit, muslimů u nás pracuje valná většina, a tak lze velice jednoduše srovnávat „ve velkém“.

První problém nastal v době, kdy jsem se snažil o – pro nás, Čechy tehdy povinnou – registraci na úřadu, jehož úkolem je evidence imigrantů pracujících na území Velké Británie (tehdejší [tooltip tiptext=“Work Registration Scheme – bylo zrušeno v dubnu roku 2011″]WRS[/tooltip], spadající pod UK Border Agency, UKBA a Home Office). Ta povinnost říká, že nejpozději do měsice od nástupu do zaměstnání na území UK, musíte podat k onomu úřadu svoji registraci, která bude posouzena a vyřízena. Kladně, případně záporně.

A tak jsem týden po nástupu, kdy už bylo jasné, že kontrakt mám v kapse, požádal Mohameda o potvrzení, že skutečně pracuju. „No problem„, zaznělo mi jak rajská hudba jeho potvrzení, že opravdu tuší a chápe, co po něm vyžaduji. Když jsem po dalším týdnu zjistil, že ono „No problem“ není až zas tak neproblematické, jak se původně zdálo, smířil jsem se se skutečností, že bude nutné používat svoji tehdy hroznou angličtinu častěji, a to potvrzení z něj prostě „vykecat“. Povedlo se mi to přesně 29. prosince loňského roku (tedy roku 2008), tedy po TŘECH MĚSÍCÍCH práce. Nelegální práce, nutno dodat. Nedodržel jsem termín a to je moje chyba, jednoznačně.

Tím to mohlo být uzavřeno, a já mohl do svého podvědomí zasunout příslušnou informaci typu„jestli něco chceš od Mohameda, musíš si to vydupat HNED A OKAMŽITĚ. Ne zítra, ne pozítří. TEĎ, HNED.“. Nebylo TO uzavřeno. Ještě před tím, než jsem stihl poslat svoji žádost o registraci na Home Office, došlo ke konfliktu mezi mnou a oním teletem. Šlo o poměrně normální věc, která se stane každému, kdo se ne úplně přesně orientuje v cizím prostředí – čehož zaměstnavatelé velmi rádi zneužívají.

Polský kolega odjel letos v lednu na dovolenou a já za něj převzal „zásobovací povinnosti“. Nic moc těžkého, dá se říci, leč je to náročné na hodiny, které jsem odpracoval. Přeci jen 64 hodin týdně, v něčem tak drsném, jako je fastfood, to se projeví. U mne se projevila „únava materiálu“. A tak nutně došlo na pohovor s mým milovaným BOSS, který mne pochopitelně dusil jak vepřový ve vlastní šťávě. A protože, neznajíc práv zaměstance, jsem se chtěl bránit, učinil jsem tak tím nejblbějším možným způsobem, a vytkl BOSSovi, že díky němu vlastně STÁLE JEŠTĚ NEJSEM REGISTROVÁN ve WRS systému, navíc mi firma neplatí všechny hodiny které jsem odpracoval, k tomu mi strhává přestávky, které jsem nevyčerpal… Prostě vylil jsem na něj vše, co mne v tu chvíli dost štvalo.

Mohamed okamžitě přešel do arogantní ironie, více méně mi dal najevo, že jsem trouba (ano, to jsem tedy fakt byl, uznávám) a okamžitě mi pozastavil pracovní smlouvu. Do hajzlu… týden před odletem na dovolenou, to je zlej sen… Budu v Čechách úplně švorc, hulilo mi hlavou.

K mému obrovskému štěstí, jsem se o tom zmínil jednomu z kamarádů z naší ČS komunity v B’mouth, který tu žije již šest let a má díky tomu opravdu přehled, co je košer a co nikoliv. Jeho udivený výraz a otázka „to jako vážně ti dal pending??“ mne utvrdila v pocitu, že ne vše je tak, jak by mělo být. A když se onen kamarád Jan nabídl, že tam se mnou zajde a trošku ho vyzpovídá, jak to vlastně je, byl jsem šťastný jako snad ještě nikdy.

Byla to vůbec komedie – a teď je čas vrátit se k blogu paní Diartové. Ta v jednom ze svých zápisků tvrdí, že muslimský svátek Rammadán díky své tvrdosti vede muslimy k pokoře, úctě, sebeodříkání a pravdomluvnosti. Výsledkem může být, že muslim většinou nelže. Nevím, které muslimy paní Diartová potkala a KDE je potkala, ale všichni muslimové, kteří pracují, či pracovali u nás v KFC, jsou a byli prolhaní zmetci, a to tak moc, že kdo to nezažije na vlastní kůži, neuvěří. A pro změnu ten, kdo něco podobného zažije, začne s největší pravděpodobností nesnášet muslimy vůbec. A pojďme zpět…

Mohamed nás tenkrát přivítal se svým arogantně ironicko sebevědomým výrazem ve tváři, byv si jist sám sebou. Chyba. Na otázku, proč nevystavil potřebné potvrzení pro Home Office včas, jak mu ukládá zákon tvrdil, že jsem o něj nikdy nežádal. Hm. Tvrzení proti tvrzení, těžko dokazovat kdo má pravdu. Ale na otázku, PROČ MNE ZAMĚSTNÁVAL NELEGÁLNĚ až do teď, už neuměl odpovědět a lehce zblednul.

Když došlo na diskusi kolem neproplacených hodin, jakoby se Mohamedovi jeho arogatní sebedůvěra ve vlastní vychcanost vrátila v plné síle a ironicky odpověděl, že nikdo s údaji v PC manipulovat nemůže, ani on ne. Honza věděl, jak systém přihlašování zaměstnanců na směnu funguje, podrobně jsem mu to posal už předem, a tak nebyl problém sklapnout pastičku. Probíhalo to asi takto:

Honza: Takže je to vlastně jeho chyba, že se nepřihlásil do systému…

Mohamed: No jistě, je to jeho zodpovědnost!

H: A nikdo z managementu s údaji v PC nemanipuluje…

M: Ano, a ani to nejde, nemáme do administace přístup.

H: A tedy pracoval od 6.00 do 17.00, ale špatně se nahlásil do práce v PC, až v 9.00…

M: Ano, přesně tak to bylo, nikdo jiný to udělat nemohl!

H: A můžu Vás poprosit, ukážete nám nějaké konkrétní dny z jeho směn tady v tom PC??

M: Jistě, prosím.

Na monitor se promítl soupis dní, kdy jsem pracoval od 6 hodin ráno. Někde byl příchod zadán v 9.00, někdy naopak v 6.00.

M: Vidíte sám, tady Roman zapoměl na přihlášení, je tu až od devíti, ale to je jeho vina, nikoliv moje.

H: To jistě, A tady, v těch 6.00, na to nezapoměl.

M: Tak tak, tady to má správně, od šesti.

H: A jak to prosím udělal?

M: Co??

H: No ten příchod v 6.00?

M: No asi ho zadal do PC, ne?

H: To jistě (Honza bravurně přešel do stejné arogatní ironie). Ale JAK TO UDĚLAL, KDYŽ NEMÁ KLÍČE OD KANCELÁŘE?? A vy sám jste tvrdil, že dřív, jak v 9 hodin, do práce nechodíte. Tak jak to udělal??

Zkrátím to. Mohamed se úplně rozsypal, potil se jak čuník před porážkou a utrpěl fatální debakl. později mi kamarádka Lenka prozradila, že po zbytek dne byl „naporosto nepoužitelnej“. Pochopitelně, vidina pokuty 2000 liber a rok ve vězení s následnou deporatcí zpět do Maroka, to musel být duševní Rammadán, jak blázen…

A abych to uzavřel nejen tímto příběhem, doplním to o další poznatky.

Za ten rok v UK jsem se naučil, že nejlepší obranou je tvrdý a nekompormisní útok. Tomu předcházela doba, kdy jsme si spolu s kolegou z Polska v našem KFC vytvořili tvrdou, precizní a bezchybnou prací postavení nepostradatelných pracovníků – a nyní z tohoto těžíme ono „maximum ve vlastní prospěch“. Víme, že naši „arabášci“, jak jim důverně a v dobrém rozmaru říkame, kradou suroviny, které do KFC přibývají třikrát v týdnu. Víme, že si mění hodiny v PC ve svůj vlastní prospěch. Víme, že několika lidem zkrátili finanční bonusy. Víme, že lžou a nelze jim věřit – je nanejvýš vhodné být při kontaktu s nimi obezřetný, nepropadnout jejich šarmu a charizmatu. A kdykoliv je k tomu příležotost, dáváme jim to s Rafaelem velmi jasně najevo – a díky tomu máme svatej klid a pokoj.

Závěr?

Nechci odsuzovat Islám, nechci odsuzovat Muslimy a jejich víru, od toho jsem daleko. Dokonce jim nechci ani upřít právo na imigraci právě třebas do UK – když už jim to předchozí vlády tak benevolentně nabídly.

Jediné, co po nich VYŽADUJI (nikoliv, že je žádám)aby laskavě respektovali místo, kde chtěji žít. Nejsme Maroko, ani jiná Blízko-Východní země. Máme jiné historické milníky, máme jiná kulturní dědictví, máme z principu zcela odlišné životní návyky. Pokud s námi a u nás chtějí žít, musí se naučit toto respektovat stejně, jako je mojí povinností repsektovat jejich kulturní a náboženské zvyklosti, budu-li někdy trávit delší část svého života v jejich zemi. Bude to totiž moje povinnost. A pokud nejsem ochoten respektovat jejich zvyklosti v jejich prostředí, pak tam nemám co pohledávat. A totéž pochopitelně platí i naopak.

Bohužel, jak už jsem zmínil, imigrační politika předchozích britských vlád byla tak nesmyslně volná a benevolentní, že dnes je toto téma v UK velice třaskavé, a velice diskutované ve všech možných sférách nejen politického patra. A že tato situace nabírá právě ve Velké Británii velmi, ale opravdu VELMI nebezpečný sílu a razanci, o tom Vás mohu ujistit – jsem toho svědkem dnes a denně…

Prostě a jednoduše, stal se ze mne rasista. Na svoji omluvu jen dodám, že na rozdíl od mnoha Blízko Východních imgrantů chápu, že v Marocké poušti se lze vyčurat takřka kdekoliv, a ani po sobě nemusím spláchnout. Bohužel, u nás, v Evropě, máme ve zvyku po použití toalety nejen po sobě spláchnout, ale též si i umýt ruce.

Nečekají nás lehká řešení…

(Publikováno na tehdejším blogu na iDnes v roce 2010)