A Boy – hodně reálný film,


který mne dostal – doslova a do písmene. Již delší dobu mám v sobě dvě témata. Jedno se týká otázky rasismu (něco ve smyslu – jsem, či nejsem rasista, když nejsem ochoten akceptovat naprosto odlišné a pro Evropana nepochopitelné jednání člověka jiné národnosti?), druhé pak agrese, se kterou se v Anglii setkávám vlastně víkend co víkend.

Jenže jsem neměl odvahu sednout a psát. K jednomu tématu mne nakonec nakopl film, který jsem našel ve sbírce svého souseda a jehož název jsem použil v titulku tohoto zápisku – Chlapec.

Netuším, zda se jedná o fiktivní příběh, či zda byl film natočen podle skutečné události. Co naopak vím velice dobře, je skutečnost, že po shlédnutí filmu, který dle mého soudu mistrně zrežíroval  John Crowley a hlavní role se neméně mistrně chopil herec Andrew Garfield, jsem si zapálil cigaretu a nechával jsem v sobě doznít zážitek.

Kdybych Vám popsal, o co v tomto filmu jde, připravil bych možné budoucí diváky o vlnu pocitů, které divák prožívá od prvních minut filmu. Zjednodušeně, a velmi stručně řečeno – snímek na diváka „vysype“ plnou krabici (velkou krabici) sraček. A po skončení filmu zůstane na Vás, aby jste si tu hromadu sraček přebrali tak, jak uznáte za vhodné.

A jak to souvisí s agresí v Anglii??

No, nečekaně hodně. V určité části filmu je divák konfrontován se situací, kdy se hlavní hrdina, účasten pátečního diskotékového reje, se zaplete do rvačky, která má pro mne dost nečekaný a brutální průběh – ve své podstatě, filmový hrdina v oné chvíli dost nešetrně kope do jiného mladíka, který leží na zemi a nemůže se vlastně již nijak bránit. Ojoj, velmi reálně natočená scéna…

A já jsem si vlastně uvědomil,že ono násilí není jen doménou nějakého filmu. John Crowley jen velice přesně a pravdivě natočil v oné filmové sekvenci všední běh všedního víkendového večera, kdy se mladí borci a borkyně po celotýdenním úsilí jdou opít do němoty, a k tomu si v závěru svého reje střihnou nějakou tu rvačku, v níž skutečně mnohdy dochází i na kopance do těla, ležícího bezmocně na zemi. A to s brutalitou, proti které jsou hospodské rvačky v Čechách vlastně neškodným kočkováním.

Teprve po shlédnutí tohoto filmu mi naplno došlo, proč mi soused, z jehož videotéky je onen film, dával krátce po mém příjezdu vážně míněnou radu:

„Hele, jestli se tady někdy dostaneš do situace, která bude vypadat vyhroceně, tak si zapamatuj jedno. Omlouvat se, omlouvat se, omlouvat se. Pořád. A když to bude jen trochu možný, tak protistranu pozvat co nejrychlejc na drink, na baru zaplatit za oba jakoukoliv cenu a fofrem vypadnout.“

Začínám mít nepříjmené tušení, že tato rada nebyla jen plácnutím do vody.

P.S.: Abych nezapomněl – dokreslím pointu. Minulý týden nám na restaurantu parta ožralých mladíků rozkopala vstupní dveře. Jedna část bandy stála venku a kopala do dveří, protože druhá část bandy stála uvnitř a nesmyslně provokovala tu první část tak dlouho, až to skončilo totálně rozkopanými dveřmi, bezpečnostní fólie nevyjímaje. Holt jinej kraj, jinej mrav…

(Tento post byl původně zveřejněn na mém blogu na iDnes, v roce 2010. Byť tedy časově „nesedí“ ony rozkopnuté dveře u KFC, zbytek, včetně pocitů z filmu, sedí až příliš přesně…)

Reklamy

Rubriky:Nezařazené

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s