Minulý týden mi prostě ruplo v kouli. Proč to? No. Přišel jsem z práce domů, na dům, který je obýván čtyřmi zvířátky: já a tři angloušci, jak jim říkám. První kroky vedli do kuchyně, a tam nastalo ono „jebnutí v kouli“. Bordel. Prostě, nezřízenej bordel.

Ono je to asi takhle: v Anglii zákon říká, že fyzické násilí na dětech může vést až k jejich odebrání od rodiny. Což má za následek, že většina mladých Angličanů, jsou rozmazlení fracci, na který by měla platit bejsbolka, aplikovaná na různé části těla třikrát denně – ne, že by se to tím nějak zásadně spravilo, ale alespoň by je to bolelo, když už nic. Výsledkem tohoto benevolentního zákona jest stav, že zdejší ostrovní štěňátka si dělaj, co se jim zamane – já to naposledy zažil v autobuse, kde si jakási mladá, od pohledu 15ti letá pipina lehla na sedačky a nohy vytrčila do uličky. Trapně a naivně jsem se domníval, že ty hnáty dá pryč, když uvidí, že chci projít dozadu. No, to jsem se teda spletl. Takže jsem našlápnul, a moje stehna, vytrénovaný 20ti lety fotbalovýho drilu, vzaly ty hůlky onoho smrada s sebou. Začala cosi pištět, ale když viděla můj nikoliv estetický a nikoliv vzhledný ksicht, který má do modelingu daleko, došlo jí, že by se to všechno  mohlo zvrtnout někam úplně jinam, než kam chtěla. Výsledek? Někdy i malé, nicotné a jemně provedené násilí může přinést kýžený výsledek.

No a díky téhle Bad Education se dostáváme k tomu, že angloušci jdou do vlastního života naprosto nevychovaní, bez základních návyků lidské čistoty. Špinavý nádobí na sporáku? Běžný. Špinavá podlaha, jak je tejden (měsíc, někdy i rok) dlouhej? Ale jasně, to známe. Bordel na ulicích, ve vlaku, autobuse a vůbec všude, kam lidské oko v tomhle zvířenci dohlídne? Jasnačka, taky známe.

Dva roky jsem to s nima tak nějak vydržel, a pořád jsem si říkal „ok, prostě to tak je, ono se to časem spraví…“. Omyl. Nespravilo. Ze začátku jsem měl tendence to po nich uklízet, mejt nádobí a tak, než mi došlo, že je jim úplně jedno, jestli tu je bordel, nebo jestli je tu pořádek a už vůbec je netrápila otázka, kdo že to uklidil. Nemám problém cokoliv pouklízet, ale mám zásadní problém uklízet po prasatech, kterejm je to evidentně jedno, a ani mi za to nepoděkujou (natož, že by třeba upustili nějakou tu penny…).

Ne. prostě ne. Pohár sraček už defonitivně přetekl, a proto jsem se rozhodl, že můj úmysl postavit si domek na Kypru odhazuju v dál, a finanční prostředky se promptně přesunou na projekt „realizace mobilního domku“ někde v UK.

Pokud se ptáte, proč mobilní domek, a ne nějaký kvalitní, betonový house, odpověď je jednoduchá: netuším, jak dlouho tu zůstanu. Může to bejt rok, může to být klidně ještě deset let. Něco, co je mobilní, a dá se to rozebrat a třeba případně nějak přesunout, je z mého pohledu mnohem efektivnější, než jakýkoliv koupený flat, či house.

Rozpočet znám, moje finanční možnosti taky, úspory jsou také jasné. Vše by měl jistit případný druhý job od kolegy z práce, který rozváží Xixaovo čínské poživatiny ke dveřím zdejšího plebsu, pro nějž je vaření záležitostí pouze víkendovou a to v kreacích, které jsou občas velmi zvláštní a velmi nepoživatelné (jako fakt už jste někdy jedli sladkej bochánek s vepřovým masem a UHO??).

Tedy finanční stránka věci je uspokojivá a jasná, teď se jen vyznat v předpisech, který se toho budou týkat – a řeknu Vám, jak jsem to včera čekoval, to tedy bude jízda. Lepší koupit stan a jet do lesa asi.

Na druhou stranu, konečně dám tímto jasný a definitivní důvod tomu strejdovi z Lochnesky, který se domnívá, že jsem socka, pokud žiju v share house, aby se nad sebou vážně zamyslel.

Takže plán je jasný: letos do rodiny přibude Volvo S60, a následně, přístí rok zrealizuju akci „my own home“. To tedy bude dvouletka, kam se hrabou úderníci z dob komunismu 😀

Jo, a ještě pár fotek, aby jste měli jasno, co Vás tu může taky potkat: