Infant na palubě? Zachraň se kdo můžeš!


Moje cesty do ČR se už staly legendární. Prakticky pokaždé dojdu k nějaké katastrofě, jejíž podoby se různí. Tentokrát došlo na újmu mojí psyché.

Konec konců to, že se jako tradičně bude jednat o horor, jehož průběh bude s přibývající vzdáleností od bezpečí našeho domu pravděpodobně gradovat, se ukázalo těsně před polednem, v průběhu krátké cesty od domu na zastávku autobusu linky 5A, který mne měl dovézt k peronu nádraží v Bournemouth. Cesta vlakem až na letiště Stansted byla nečekaně levná – celkem £30. Jistě, autobus do Londýna a další bus na Stansted bych určitě pořídil za polovic ceny, ale rozdíl poloviny ceny v podobě absence řevu naftového motoru, přemraženého prostoru pro cestující a otevřeného okénka u řidiče jsem obětoval bez nejmenšího mrknutí oka.

Takže, když jsem cestou na zastávku busu rekapituloval, co vše mám v kufru, co v batohu a co v kapsách vesty, došel jsem k poměrně akceptovatelnému výsledku: tentokrát jsem zapomněl pouze na jízdenku z nádraží London Waterloo na Stansted Airport. Zjednodušeně řečeno, cestovní klid trval asi tři minuty. Pak se vše vrátilo do zajetých kolejí.

Jediným kladem toho všeho byla cesta taxíkem na nádraží v B’mouth – autobus už fakt nepřicházel do úvahy, pokud jsem nechtěl zmeškat vlak do Londýna. Cestou na nádraží jsme s řidičem taxi probrali poněkud zvláštní používání názvů měst, kde se nachází letiště. Třeba London Gatwick má s Londýnem společného tolik, jako letiště Pardubice s Prahou – jenže na pardubickém letišti se prostě název „Letiště Praha Pardubice“ vážně nenachází a ani se nepoužívá. A tak jsme spolu s řidičem taxi v bezvadném souznění došli k názoru, že se názvy letišť jako London Stansted, London Gatwick a London Luton, používají čistě za účelem zmírnění hrůzy a paniky imigrantů, kteří by se po přistání třeba na letišti „Gatwick“ mohli obávat, že minuli Anglii a jsou tedy úplně někde jinde.

Taxikářovi jsem nechal tip 60p od radosti, že jsem mu rozuměl vše, o čem byla řeč a vcelku klidně jsem se pohnul na nádražní peron. Nutno podotknout, že cesta vlakem Na londýnské nádraží Waterloo byla k uzoufání nudná, nikomu se nic nestalo, ani zpoždění se nekonalo. Jen pro úplnost dodám, že cesta se odehrála jednotkou Siemens řady 444, která je u Southwest Trains oblíbeným to strojem.

Ani přesun mojí maličkosti z Waterloo na Liverpool Street, odkud odjíždí vlak na letiště Stansted (pojmenovaný trefně jako „Stansted Express„), nebyl nijak zvláštní. Jediná divnost byla v čase odjezdu vlaku – původní čas měl být 1531, ten byl značený i na tabuli, ale seňor stojící u turniketu mě poslal z nástupiště 4 na nástupiště 8. Prej že tam je nějakej train připravenej. Popravdě, byl tam, s odjezdem v 1525. Ale zato nebyl vůbec značený na tabuli, což mne totálně zmátlo.

Nic méně, v čase 1610 jsem se objevil v odbavovací hale letiště Stansted a šou mohla začít. Což jsem prozatím netušil, protože nic nenasvědčovalo příchodu dramatu. Fronta na odbavení byla předvídatelně přijatelná, hala security předvídatelně pomalá, požadavek na zutí bot byl naopak nepředvídatelně pitomý a za security bylo vše také dle předpokladu – tedy nacpaná hala až k prasknutí. No a protože gate se měl otvírat až za 45 minut, byl čas se najíst.

Což se nakonec stal docela zásadní boj o čas, neboť občerstvovací kapacity na Stanstedu tedy rozhodně nejsou dostačující obšťastnit všechny žranice chtivé cestující, a proto jsem ztratil dobrých 10 minut pátráním, kde se dostanu k Bristish all day breakfast. Nedostal. Musel jsem vzít zavděk zapečenými panini – což nebyla až zas tak zoufalá volba. Nechvíli poté, co jsem dolokal poslední hlt tea se na tabuli odletů zjevila informace, že gate pro let do Prahy byl otevřen – opět předvídatelně se jednalo o gate 16, tedy v bobečku za hlavní budovou, kam je nutno se dopravit automatickým autobusem. Stalo se.

A pak to začalo.

Jakmile jsem zahlídnul tu šňůru matek, které v závěsu táhly svoje dítka, věděl jsem, že bude zle. Víte, je to složité. Nesnáším totiž infanty na palubě letadel – není před nima kam utéct. Pamatuju si, že jen jednou byl s námi letící infant klidný. Ostatní cesty byly hororem. No a ani tentorkát se výjimka asi konat  nebude.

Už nástup do letadla dával tušit srandu nevídanou – nejprve nás nahnali do nástupního prstu, kde jsme asi deset minut čekali. Trapně jsem se domníval, že čekáme na to, až se otevřou dveře letadla. Což jsem  vzápětí zavrhl, pokud jsou cestující už v prstu, dveře do letadla musí být již otevřené. Takže o tom to asi není, pomyslel jsem si. No a když se pak pár prvních jednotlivců pohnulo směrem dolů, znechuceně jsem si uvědomil, že nenastupujeme přes prst, ale  z letištní plochy. To už je jak u Vyzeru, vzpomněl jsem si na dávné cesty s kdysi oblíbenou aerolinkou, jejíž menežment pravděpodobně netuší, že něco takového, jako nástupní prst vůbec existuje.

Nástup cestujících se zadrhl v okamžiku, kdy několik inteligencí nepolíbených jedinců (hovořících výlučně česky a v jednom případě slovensky) došlo k nápadu nacpat jejich kufry (kterým se odvážili říkat příruční zavazadlo…) do binů nad sedadly a ono to k jejich nezměrnému údivu a úsilí NEŠLO. Tak to je fakt divný. Nejde mi na rozum, když už aerolinky otravujou pořád tím, že příručák má mít maximální rozměr, proč to proboha nezačnou kontrolovat. Nebaví mě stát pět minut na dešti kvůli nějaký dylyně, která si plete kufr a příručák ve snaze ušetřit love v podobě příplatku za více kilogramů v kufru.

Moje znechucení vygradovalo ve chvíli, kdy si vedle mě sedl cestující, Čech, ve špinavých riflích a zablácených botách, zjevem něco mezi bezdomovcem a dělníkem na té nejšpinavější stavbě, která by se někde určitě našla. To vše bych ještě skousnul. Ale to, že ono individuum smrdělo, to jsem tedy zvládal vážně s maximálním úsilím. Jak neuvěřitelné v zemi, kde se i dvanáctiletý fakan dokáže vyvonět sprejem od Armaniho. Jak fatální na skoro dvouhodinové cestě přes oceán, na níž není KAM utéct.

Takže, karty byly rozdány.

Flek v pomyslném mariáši dal jako první jeden z mnoha infantů, sedící kdesi vpředu a to v průběhu stoupání letadla po startu. Znělo to nějak jako „Řev za osmdesát“. Jiný infant se nenechal zahanbit a „zařval devadesát“. Deset minut se pravděpodobně dohadovali, zda žaludovej medvěd je víc, než zelenej, až se k nim, po nám udělené možnosti se volně pohybovat, přidala asi čtyřletá cácora na sedadle přede mnou. Začala provozovat něco jako break-dance, ježto byl doplňován střídavě řevem české matky a jejím vlastním. Naštěstí se vše na pár minut uklidnilo ve chvíli, kdy personál začal roznášet drinky a bagety. Dal jsem si dvě pepsiny a doufal jsem, že tentokrát mě ty bublinky ucho neprotáhnou. Je lepší ten randál slyšet blbě a vzdáleně, než čistě a jasně. Kdesi nad germánskou mapou se letadlem rozlehl klid, což rozhodně nemohla dopustit cácora a ani její matka. Srdnatě přizvaly do mariáše starší sestru cácory, věkem asi šest, a spolu s matkou hromadně zařvaly „sto v červenejch se sedmou nakonec“ – znalci tuší, že na takovou hlášku neexistuje obrana, jen možnost trpět až do konce. Nelze se tedy divit, že v okamžiku, kdy se sedadlo zhouplo nazad pod náporem vřeštících fúrií, sem tam doprovázených opatrnou péčí jejich matky a ono sedadlo poslalo plechovku pepsi na můj klín (bylo v ní už na dně, zaplať pánbůh, takže to odnesly tmavé kalhoty několika malými kapkami…), nedokázal jsem vzdorovat. Prostě to nešlo. Jen jsem se v duchu obrnil rozhodnutím vydržet a nevypěnit.

Přistání se odehrálo v mírné turbulenci, ale nikdo neblinkal – alespoň jsem nikoho neviděl s vytřeštěnýma očima křičet do sáčku. Přistáli jsme s dvěma přískokama a minuli blikající hasičské vozy, které evidentně u ranveje čekaly na nějakou tu katastrofu. Korunu tomu všemu nasadili čeští a slovenští cestující, kteří zjevně uměli perfektně anglicky, a proto na hlášení „You can leave aircraft on front over bridge just now or you can wait few minutes when stairs will be ready to go on rear“ reagovali tak, že se nahrnuli dozadu, kde v očekávání schodů, které ne a ne dorazit, zablokovali cestu nám, cestujícím, kteří jsme sice seděli vzadu, ale klidně bychom svá tělíčka přesunuli dopředu a odešli hned přes nástupní prst.

No nic, po zcela zbytečných deseti minutách jsem se tedy s úlevou ocitl na pasovce ČR. A abych nebyl na pochybách, kde že se to vlastně nacházím, orgán Cizinecké Policie, sedící v kukani, se opravdu choval jako „orgán“: když viděl, že brána elektronické pasové kontroly nefunguje, tak se ani neobtěžoval k nějaké asistenci, či pomoci. Prostě jen seděl jak „orgán“ v té kukani a hleděl někam do dáli, daleko, daleko za Terminál 1… Druhá brána fungovala, já prošel a na můj pozdrav „Dobrý večer…“ se mi dostalo opět jen zatvrzelého pohledu daleko, daleko za Kladno…

První, co jsem spatřil venku před letištěm, byla nehoda taxikáře a osobního vozu. Jak typické. Přesto jsem byl rád, že jsem „doma“…

A teď je na čase přidat tomu všemu trochu filosofie.

Samozřejmě, že nemám nic proti rodičům a malým dětem. Dokonce ani nemám nic proti tomu, aby cestovali. Jen se obávám, že ne všichni rodiče znají riziko, které hrozí zejména malým dětem při cestě letadlem. Je tedy na čase si položit otázku, proč malé dítě tak vříská – a ve většině případů začne hned po startu.

Ne, opravdu to není tím, že by děcko bylo extrémně nevychované, nebo snad hyperaktivní. Tím to není. Jde o to, že každý ne úplně vyvinutý organismus je náchylný na bolest. A bolest se může – bohužel – dostavit i při cestě letadlem, a to nejen u dětí, i já na bolest ušních bubínků trpím. A zejména u low-cost aerolinek. Proč?

V průběhu vzletu, nebo přistání dochází ke změně tlaku uvnitř letadla. Tlak vně letadla by měl být velmi podobný tomu, který je uvnitř. Proto musí pilot regulovat tlak vzduchu uvnitř trupu stroje tak, aby nebyla ohrožena pevnost draku a tím i bezpečnost cestujících a posádky. Změna tlaku je nejvíce znát právě v průběhu přistání a vzletu – kdy letadlo relativně prudce stoupá a nebo naopak klesá.

A to jsou okamžiky, kdy dětský organismus může trpět velice silnou bolestí.

Nebudu na tomto místě mentorovat ve vztahu k rodičům. To ať každý rodič posoudí sám, nakolik hodlá, či nehodlá vystavovat svoji ratolest bolesti, která může skutečně být velice silná. Dokonce tady ani nebudu radit, jakou jinou formu dopravy by měl rodič zvolit – to je na jejich rozhodnutí a na jejich vztahu k dítěti, já s tím nemám nic společného. A dokonce tady ani nebudu moralizovat, jak úděsné může být dvouhodinové úpění malého dítěte. To ať si ti, kterých se to týká, přeberou sami.

Já jen velmi souhlasím s rozhodnutím jisté aerolinky, která jako první omezila cestování dětem do 12-ti let, byť byl tento krok vnímán u některých rodičů jako diskriminace. A neméně sympatický je mi i aprílový žertík amerických WestJet.

Upřímně doufám, že sobotní let zpět do UK bude prázdný, jen já a letadlo. No, teoreticky by se šiknul i nějakej ten personál, no.

Advertisements

6 Replies to “Infant na palubě? Zachraň se kdo můžeš!”

  1. Já bych to neviděl tak černě. Možná by to chtělo zkusit nějaké menší město jako je třeba Bristol. Cizinci se sem tolik necpou jako do Londýna. Dokonce je tu i přímá letecká linka do Prahy. Letiště dostupné z centra za cca. 7 liber. Nebo můžeš jezdit vlastním autem. Nic se nedokáže vyrovnat jízdě trajektem uprostřed hluboké noci, přes kanál na rozbouřeném moři, kdy se škodolibou radostí můžeš sledovat ty zelené obličeje spěchajících do oněch míst a atd., atd.

    To se mi líbí

    1. autem jsem jezdil, dokud jsem ho mel. pred rokem jsem svoje Volvo prodal a na dalsi se chystam letos nekdy v dubnu. takze pres jaro, leto a podzim urcite autem – protoze mas pravdu v tom, ze nic se nevyrovna svobode cestovani v aute.

      Bristol mam bohuzel dost blbe hozenej, a cesta z B’mouth do Bristol by byla snad jeste vetsim martyriem, nez na Stansted. Nic mene, jeste na jare zkusim Air France z LCY do Dresden – mam to za bukem a one way za £70 😉 doufam, ze ceske matky doposud London City Airport neobjevily 😀

      To se mi líbí

  2. Hehe.super clanek.k detem se radeji nebudu vyjadrovat 😉
    K organu ano. Nekdy mi prijde, ze si mysli, ze jsou az moc duleziti, ale pri tom vedi prd. Pul hodiny, ano PUL HODINY, jsme tam jednou stali, protoze netusili, co jim to sakra ukazujeme za papiry… uk residence card…. Vsechno se pohlo az kdyz mi konecne zmizel usmev z tvare, ignorovala jsem fakt, ze za mnou je ozbrojena security a na blondynu jsem houkla, ze uz jich mam dost a at se bud rozmysli, co delat, nebo at si najde jinou praci.
    Najednou to slo 😀
    Vzdycky radost navstivit tohle letiste…

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s