Důvod, zajít si v naší džungli k šamanovi, jsem měl třikrát. Z toho jednou jsem to znechuceně vzdal, jednou jsem byl plus mínus spokojenej a jednou mile překvapenej.

[kkstarratings] První setkání se zdravotním útulkem pro zvířátka v džungli jsem absolvoval v době, kdy jsem po příjezdu pracoval v KFC. Druhá zimní sezona v džungli (tedy roky 2009-2010) byla poněkud chladnější, než jsem čekal, a já z toho dostal chřipku. Toho času jsem bydlel v části obory, kterýmu se tu říká Boscombe.

Jal jsem se tedy zaběhnout k felčarovi.

První konflikt nastal, když jsem zjistil, že se nejdřív musím zaregistrovat do pralesního klubu členů NHS a pak že teprve budu očarován a chřipka zmizí. Registrace byla hotova coby dup, s očarováním to bylo o dost složitější – slečna na recepci NHS boudy mě objednala za následující týden. Na můj dotaz, jestli by to nešlo dřív, protože za tejden už můžu bejt taky třeba mrtvej, slečna odtušila, že to by tedy fakt nešlo. Toliko první zkušenost s NHS a jeho systémem, to byl rok 2010.

V roce 2012, na jaře – pokud si pamatuju správně, mě přepadla jarní lenost v podobě chřipky. I tedy jal jsem se přeregistrovat svoje nebohé tělo k jinému šamanovi, příslušnému k pralesní oboře jménem Winton. Přeregistrace opět rychlá, ovšem přístup s ošetřením stejný – přijďte za týden.Onehdá jsem vydržel, protože mi nic jinýho nezbejvalo. Ale nadšenej jsem nebyl.

Třetí, a zatím poslední zkušenost, mám z tohoto týdne.

Nejprve došlo na to, že se mi minulou sobotu na čele vyrojilo stádo ďobanců. Docela mě to vyděsilo, protože pubertu už mám fakticky dávno za sebou. O to víc, že výskyt onoho stáda beďarů byl doprovázen docela silnou bolestí hlavy a neskutečně citlivou kůží na dotek – a to vše prosím pouze na pravé polovině lebky. Není zbytí, řekl jsem si, musím TAM jít. Nehledě na to, že ta bolest hlavy byla tak silná, že jsem musel ve čtvrtek dočasně opustit náš smradinec (= open office) o půl směny dřív, jak úporná ta bolest byla.

No a v pátek z rána jsem nacupital do známé boudy, kde se scházejí místní šamani a šamanice.

Na první pohled mě zarazila přítomnost nového odbavovacího terminálku v popředí haly (takovej ten ksindl na lístečky, kterej se používá v ČR na poštách…) a vůbec nějaký novější vzhled tý čekárny na smrt. Hm.

Druhou dardu jsem dostal u prkna s příjemnou obyvatelkou pralesa, která mi omluvně, až skoro plačtivě sdělila, že na dnešek už bohužel termín nemá. Ale ať se nebojím ničeho nic, že prý mi na můj kus tam-tamu ještě ten den někdo zařve a sjedná se mnou podrobnosti. Chce se někdo divit tomu, že jsem z tý budky odcházel mírně konsternován?

No a když mi volal jakýsi místní šaman hodinu na to, byl jsem totálně odvařenej. Tím spíš, když felčar projevil nad těmy symptomy značné znepokojení (did you mean too many spots on half of head? It looks like no good…) a přikázal mi, abych se k zaříkávání dostavil ještě téhož dne. Pateticky jsem se zhroutil do svý vydlabaný sesle a zvolal „judgment day is here“, načež jsem se skácel do postele, abych si ulevil od bolesti a přečkal den do oné hodiny.

Pak už to mělo vcelku přijatelný spád. Šamanka mi oznámila (k mému údivu tedy), že fakticky se nejedná o projev pozdní puberty, ale o pouhopouhý pásový opar. Takže mi předepsala léky a masti na oko a k tomu mi vytiskla pár informací z portálu o pralesních nemocech – doporučuju, je skvělej a ani jsem netušil, že něco takovýho tady máme. A protože se ta nemoc objevila nebezpečně blízko oka, telefonicky mne objednala do našeho Royal Bournemouth Hospital na oční kliniku k vyšetření – to se odbylo dnes ráno. Výsledkem je, že v pondělí musím za lékařkou ještě jednou pro silnější prášky na bolest, protože ta je fakt nesnesitelná a budu doufat, že předpověď o možných komplikacích v délce trvání 3 týdnů byla jen jakási snaha o vtip.

Royal Bournemouth Hospital

Royal Bournemouth Hospital

Každopádně, pokud se v UK začíná měnit zdravotní systém v tomto duchu, zdá se, že by to mohlo mít úspěch. Proč trávit čas v nějaké čekárně? Možnost, že mi můj GP zavolá, zhodnotí symptomy a následně rozhodne o tom, zda je návštěva lékaře neodkladná, či se může odehrát o nějaký ten později, mi přijde velice efektivní. Šetří to čas všem – a tím tedy i peníze.

Samozřejmě i tentokrát je nutné poznamenat, že tato zkušenost rozhodně neznamená, že lékařská péče v UK je boží a bezchybná – není, dost se toho dá najít v tisku. A nejsou to nicotné aférky. Ale pokud je ze strany NHS Trust snaha tyto nedostatky řešit a měnit mastodonta, který nefungoval, ve funkční a po všech stránkách výhodný systém, jsem pro.

A teď jsi du lehnout, protože mě bolí makovice a s těma beďarama a mastí na hlavě vypadám, jak Arnold zamlada.

Editováno po vydání:

Na diskusním portálu pro Čechy a Slováky v UK Lochneska jsem objevil informaci, která navazuje na můj blog zápisek, a je v tomto znění (přesně kopíruji):

pokud vás váš obvodní lékař (GP) při objednávání se odbude s tím, že vás může objednat až za týden tak, jako se to stalo v minulosti dvakrát Rpetovi, tak doporučuji, abyste si zašli do walk-in clinic. Walk-in clinic je bezplatná NHS klinika, na kterou můžete zajít bez předchozího objednání se. Tj. na recepci řeknete, že chcete mluvit s doktorem, posadíte se a budete čekat, až si vás zavolají.
Nevýhodou je, že vám předepíší léky pouze na méně závažná onemocnění – tj. pokud budete např. trpět angínou, předepíší vám antibiotika. Pokud však budete trpět něčím, co požaduje např. odebrání krevních vzorků, pošlou vás k GP… Walk-in centre si vygooglujte s názvem vašeho města.

Originál vlákno oné diskuse najdete zde, rádi Vás v diskusi uvítáme i se zkušenostmi, které jistě máte – no jako každý, kdo v naší džungli žije…