[kkstarratings]  Tentokrát ukradnu téma z Lochnesky, kde se rozjela zajímavá debata na téma „mlíko v čaji“ a proč to angličani tak strašně milujou.

Je to neuvěřitelný, ale národ, který se hrdě zove „největší znalci čaje na světě“, przní čaj tím, že do něj přidává mlíko. Což je docela kuriózní (takovej anglickej paradox), protože čaj, jakožto bylina, poskytuje největší blaho a chuť pouze v okamžiku, kdy není dochucen jinou ingrediencí. Málo kdo tedy ví, že i cukr dokáže „zabít“ chuť čaje – a to spolehlivě. No a zároveň se na Lochnesce debatuje i nad kvalitou čaje. Tedy která značka ze které země je ta správná a nejlepší.

Jako tradičně, je to malinko slepá cesta. Tisíc tváří, tisíc chutí – co je jistý, tak fakt, že se dost pravděpodobně nikdy s nikým neshodnete, kterej typ a značka čaje je te „nej“. Co ale určitě můžu pro Vás udělat je to, že Vám připomenu, které značky a odkud byly (případně jsou) známy svojí kvalitou a malinko si kopnu do zdejších domorodců, kteří mlékem totálně devastují vše, co čaj obsahuje.

Základní rozlišení kvality: sypaný (lístkový) čaj je VŽDY kvalitnější, než čaj sáčkovaný.

Jaké tedy známe druhy čaje? Ízy, existují čaje bílé, žluté, zelené a černé (to je takovej ten základ). V čem se ty čaje liší? V oxidačním procesu – oxidace by měla být přírodní proces, kdy se čajové lístky nechají ve stínu, mimo slunce, „okysličit“. Přirozené okysličení čajového lístku způsobí, že daná odrůda čaje dojde své kvality – a tady už asi tušíte zádrhel, a tušíte správně. Existují dva druhy procesu okysličení, přírodní (tedy bez zásahu Boha Člověka a jeho Nových Technologií) a průmyslový (tady naopak Bůh Člověk děla, co může, aby to urychlil, protože čas jsou prachy). Zjednodušeně řečeno: čím kratší a surovější proces oxidace, tím tmavší a „hrubší“ tea vznikne. Z tohoto lze tedy logicky odvodit, že nejjemnější a chuťově nejpestřejší je ten druh čaje, který není černý – tedy čaj bílý a čaj žlutý.

Čajová liga – The Best of: Bílé čaje, Žluté čaje, Zelené čaje a Černé čaje.

Teď tedy víme, že nejvyšší kvalitu poznáme v čaji bílém, který prošel velmi slabou přírodní oxidací a který se pěstuje výhradně v Číně, nikde jinde. Dobově by se dalo hovořit o l.p. 960, v době, kdy v Číně vládla dynastie Song. Existuje pověst, že prý vladce této dynastie, Shen Nung, někam cestoval. Bylo pod mrakem, větrno a on měl žížu. Tak prý zaparkovali někde pod nějakým stromem, on si nechal udělat horkou vodu (heh???) a vítr mu do tý horký vody vrhnul čajovej list. A narodil se Chinese Tea.

No, je to malinko uhozený, ale co je pravdou, že White Tea je originálem opravdu pouze z Číny, a patří díky své jemnosti a dokonale přírodnímu zpracování (které je velice šetrné) dosahuje fantastických chuťových výsledků. Co je na tom všem blbé, že jeho cena už tak fantastická rozhodně není: za 50g může být cena klidně i £10 – a to už není sranda. Co víc, takhle drahý čaj už musíte umět i připravit ke konzumaci – představa, že si koupím takto vysoce kvalitní čaj (dávku za £25…) a zmastím to přípravou… Ani nemluvit.

Dalším na stupnici je čaj Zelený. Na rozdíl od vzácného bílého a skoro neznámého žlutého čaje, je zelený čaj pěstován na více kontinentech – třeba v Japonsku, Srí Lance, Malajsii a na Ceylonu – ten je pro nás asi docela známý, protože i v předchozí politické době se Ceylonské čaje dovážely a byly k sehnání třeba v Domě Potravin v Praze na Václaváku. Zelený čaj prochází přirozenou oxidací, která je delší, než u čaje bílého. Proto má tmavší barevný nádech (malinko zakalená zelená barva) a „tvrdší“ chuť. Avšak to neznamená, že není kvalitní – naopak. Díky přirozenému postupu zpracování je zelený čaj vhodným nápojem, jehož zdravotní účinky se blíží těm z čaje bílého. Ovšem co se neblíží ani náhodou, je cena: za velmi kvalitní zelený čaj zaplatíte pouze zlomek ceny čaje bílého. A i zde platí, že přípravou lze kvalitu zeleného čaje zlikvidovat nadobro.

Čajem, který požívá nejvyšší spotřeby na světě vůbec, je čaj černý. Bylo by trapné se domnívat, že černý čaj dosahuje nějaké extra kvality – nedosahuje a ani nemůže. Už jen proto, že proces okysličení, který je u černého čaje podporován průmyslovým procesem – aby to bylo rychlé a aby se na tom dalo vydělat. Proto je černý čaj znám jako chuťově „ostrý“, nebo spíše lépe řečeno „extra trpkým“ čajem. Aby se jeho trpkost přetloukla do něčeho pitelného, vznikly různé příchutě. I v tehdejší ČSSR byl hodně známý čaj Darjeeling z Indie, s příchutí Bergamotovy silice. Byl populární, byl pitelný, měl silné aroma po Bergamotu a – byla to pouho pouhá spotřebka, s takřka nulovou kvalitou.

Čím tmavší barva čaje, čím ostřejší chuť, tím nižší kvalitu pijete. Kvalitní čaj má mít decentní barvu (černé čaje by měly mít barvu mírně tmavě červenou, zelené čaje pak barvu velmi lehkého zeleného zákalu v šálku) a jemnou, vyváženou chuť, která má přesně definovat, co pijete.

Asi si teď říkáte, k čemu vám tahle osvěta je, když těch značek je na trhu tolik a jak se v tom vyznat… No, v principu je to fakt jednoduché. Nejnižší kvalitu budou mít vždy čaje (jakékoliv), vyrobené pod značkou prodejce – tedy ty různé Waitrose, Lidl, Tesco čaje. To je spodina, a doporučuji o ní ani nezakopnout. U těchto čajů nejde o kvalitu, ale o prodanou kvantitu. A rychlá oxidace podpořená průmyslovým procesem tomu vážně nepřidá.

Pokud tedy konzumní čaj, pitelný denně, tak jedině výrobek pod vlastní značkou. Na suverénní TOP pozici v Anglii patří Twinings čaje. Twinings není nějaká extra značka, ale z toho, co lze na trhu v UK najít, patří k tomu opravdu nejlepšímu. Jako druhý bych volil Yorkshire Tea – ten sice nemá tak vyvážené chuťové vlastnosti, ale zas tak zlé to není. Na pomyslném dnu pak stojí „průmyslovky“ typu PG Tea, Typhoo Tea, lidlácký Golden Tea… To jsou břečky, u nichž nelze vůbec odhadnout, co to vlastně pijete. Všimli už jste si vůbec někdy, že třeba onen angličany vychvalovaný PG Tea je vylouhovaný za DESET vteřin? Vadil by vám „sex za deset vteřin“? Mě tedy určitě. Když nám vadí extrémně rychlý sex, proč nám nevadí extrémně rychle vylouhovaný čaj??

Strojový proces oxidace čaje je velice nešetrný, skoro až brutální: čajové lístky se lámou, drtí, spařují v rychlo-nahřívači a k výsledné směsi se přidává čajový prach, tímto procesem vzniklý. Proto mají nekvalitní, průmyslově ošetřené čaje extrémně rychlý „time“ pro vylouhování – není co louhovat, jedná se vlastně o rozpuštěný čajový prach. Tomuto bohužel odpovídá většina značek čajů, kterou si dnes a denně kupujete v obchodech v nálevových sáčcích…

Prošli jsme si řadu čajů (až na jednu výjimku, o té později), a došli jsme k závěru, že to, co pijeme, jsou vlastně splašky, zejména to, co je v nálevových sáčcích. Co tedy s tím?

Asi je hloupost najednou z ničeho nic přejít z levného nálevu na drahý lístkový čaj. Ale je pravdou, že i v obchodech se dá koupit čaj lístkový, kvalitnější. To je základ, ze kterého můžete vycházet – lístkový čaj koupený ve stejném marketu, jako onen zmiňovaný PG Tea, sice nebude nějaká extra hitparáda, ale zase to není průmyslově drcený čaj, čajový prach. A teoreticky by měl mít i o něco lepší chuť, než onen v sáčcích za 89 pencí v Lidlu.

Pokud se ovšem chcete podívat o řád výše, tedy tam, kde se hraje trošku jiná čajová liga, budete muset začít investovat čas do nákupu čaje – protože ten kvalitní v marketu prostě nenajdete (vyjma francouzkého Carrefour, který v UK není). Klidně riskněte internetový nákup, platí, že si sice připlatíte, ale kvalitu poznáte nejen na vůni, ale hlavně na chuti. A věřte, že rozdíl je to zásadní! Já osobně sem tam občas juknu do Paláce Čaje a něco nakoupím. Vždy jsem dostal to, co jsem si objednal a nikdy jsem nelitoval.

Vše, co do čaje přidáte po jeho přípravě, znehodnotí jeho chuť. Samozřejmě, že nezle změnit dobové a krajové zvyky, ale upřímně, speciálně mléko v čaji je zhovadilost, která by se měla trestat louhováním dotyčného v tom nejsprostším čajovém prachu.

Skoro na závěr jsem si nechal čaj Žlutý. Žlutý čaj je jedinečný, excelentní, chuťově extra ordinérní a pekelně drahý – ne nadarmo se mu říká „Čaj Císařů“. Ona „drahota“ vzniká tak, že proces přirozené oxidace je proveden na velmi přesný časový úsek, díky čemuž čajové lístky neztratí nic ze své chuti a následný nálev neztratí sytě žlutou barvu. Nejspolehlivějšími výrobci Žlutého čaje jsou Číňané, takže takřka jedinou možností, jak koupit pravý, nefalšovaný (ano, už i v čajích se začíná lehce podvádět…) žlutý čaj je nákup přes internet. A jakkoliv je nákup Žlutého čaje zářezem do domácího rozpočtu, věřte, že to, co ochutnáte v podobě Žlutého čaje, to je něco jako rajská hudba v čajovém ráji – nic lepšího neznám a nikdy jsem nic lepšího neochutnal. Doporučuji jako dárek, protože exkluzivita tohoto druhu čaje je známá a pixlička Žlutého čaje třeba z provincie Hunan je extra gift, kterému by zrovna Britové měli rozumět. Tedy alespoň doufám.

No, úspěšně jsme se proboxovali až nakonec netradičního zápisku, a je tedy čas na zodpovězení otázky, která je uvedena v nadpisu: proč Britové ničí čaj tím, že do něj lijou mléko po decilitrech?

Bohužel, ani Britové sami nevědí. Položil jsem tuto otázku čtyřem rodilým Britům, a ani jeden nedokázal jakkoliv vysvětlit důvod, který je vede k tomu, že do čaje přidávají mléko. Snad až na obligátní „ale to mi děláme všichni“, tedy něco jako společenská zodpovědnost za teror páchaný na nebohých čajových lístcích. Britům v tomto případě odpouštím jen díky tomu, že mléko lijí výhradně do mnou zde zmiňovaných břeček typu PG Tips a podobně – tam je to asi vážně jedno, co do toho ještě nalijete.

Tedy užijte si víkend s šálkem dobrého čaje v ruce, a na závěr pár postřehů:

Velmi kvalitní byl i nám, východoevropanům známý Gruzínský čaj. Měl perfektní, vyváženou tmavě červenou barvu a jeho chuť byla slušně vyvážená, bez excesů. Kde je mu konec netuším…

Ze zelených čajů bych volil vždy Ceylon, mají tradici jak v pěstování, tak ve zpracování. Někde jsem slyšel, že dobrý zelený čaj má i Srí Lanka, ale tu jsem ještě neochutnal, tudíž nemohu sloužit.

Čaj, a to jakýkoliv druh, nikdy nezalévejte vroucí vodou – zabijete jeho vlastnosti. Ideální je nechat vodu odstát dvě minuty, a pak s ní zalít šálek, na jehož dně jsou položeny čajové lístky. Lístky čaje nikdy nevkládejte do šálku s vodou – nedojde ke správnému „zatopení“ všech listů, některé se nevylouhují správně.

Diskusi o čaji na lochnesce najdete na tomto odkazu. A ještě doplním, že zcela úmyslně jsem vynechal odrůdy typu Roiboss, Oolong a podobně – těch variant jsou stovky, a popsat je všechny v jednom zápisku vážně nelze. Ale v diskusi na Lochnesce, či případně i zde pod zápiskem, se tomu můžeme věnovat.