Každý národ má v naší džungli nějakej Tam-Tam. Češi a Slováci mají Lochnesku. A tenhle Tam-Tam zabubnoval k mýtingu. V Livrpůlu.

Myšlenka, že by se obyvatelé džungle, srocení pod kmenem Lochneska.cz mohli teoreticky i nějak potkat v reálu, už na fóru vibrovala delší dobu. Jasně, nebyly to tak zřetelný řevy, jako v případě seznamky Pohyby (tenhle portál už fakt nic jinýho, než erotická [více či méně erotická] seznamka není…), proto to trvalo lehce delší dobu, než se děcka v džungli shodla na tom, že mýting tedy bude a bude v Livrpůlu. No a mě bleskla hlavou myšlénka, že by vůbec nebylo od věci se zúčastnit – aspoň ostatní poznaj, že nesnesitelný chování mojí maličkosti na Lochnesce je jen slabej vodvar toho, jak se chovám v reálu. Takže základní šutr akce byl hozenej. Teď to jen dopilovat do snesitelný podoby.

Hezky se o tom přemejšlí a o to hůř se to dělá. Ono totiž z Bourmůtu do Livrpůlu je to lehce pod 300 mil a povoz chystám pořídit na zdejším trhu až někdy v dubnu, květnu (případně kdykoliv později…). Takže bude nutný tu cestu džunglí naplánovat efektivně s použitím jiných, cenově dostupných trakařů. Nemá cenu se prodírat roštím dva dny – to by mě vyčerpalo natolik, že už by z mojí běžné arogance nezbylo vůbec nic. Tedy jsem zkusil podojit National Express, aby mi nahodil nějakou extra kchůl stezku ve smyslu „můj zadek spokojeně loženej ve vraku Levante“. Jenže.

Nejšonal expres není charita, a že by se rvali o to, jak mi ten porod usnadnit, to tedy fakt ne. Jediný spojení, takový to přijatelně normální, bylo přes hlavní pařez džungle (aka Londýn) za cenu lehce přes sedmdesát chechtáků obousměrně. Což nebylo až zas tak tragický. Tragický na tom bylo to, že bych musel jet přes noc, a tu noc odsedět někde na lavičce v parku kolem Viktorky. Fakt zábavný teda.

I zabořil jsem pohled do nabídky Cross Country, což je nízko nákladová dcéra Sira Richarda Bransona. Tedy ne, že by to byl potomek přímo toho Sira. Cross Country jen patří pod Virgin Trains. A jakkoliv netuším, co je na Virgin Trains panenskýho, tak s jistotou vím, že ta panna (jakákoliv) patří právě Sirovi. Jenže ani Sir se zrovna nepochlapil – s cenou přímýho spojení z Bourmůtu do Menšestru za 140 peněz. Ne, že by to nešlo. Ale zase, sedět sedm hodin v tom vraku, kterej tu štreku jezdí? Moje půlky mě bolej už jen ve chvíli, kdy na to myslím, natož abych to riskoval v reálu. Takže ani tudy cesta nepovede. Situace se zdála být kritickou.

Záchrana přišla ze směru, odkud jsem to fakt nečekal: FlyBe. Neboli zdejší regionální letecká společnost. Maj sadu pterodaktylů, na který si vlezete, a oni s vámi letí odněkud někam. Ízy. No a když jsem doznal toho, že pterodaktyl týhle firmy lítá i mezi Sauzemptnem a Menšestrem za cenu stejnou, jako je cena Cross Country, nebylo co řešit. Tím spíš, že v pět odpoledne vlezu do letadla, a v šest večer z toho letadla vypadnu – v Menšestru. A to nemluvím o tom, že cesta se smrskla na pouhých pět hodin. Paráda!

A tak, 21. února, jsem se tedy dohrabal na odletovej trávník regionálního parkoviště letadel v Southamptonu. To letiště jsem už předtím několikrát fotil a mám ho rád – je malé, je pěkně vidět na ranvej i z dálky, a lítaj tam neobvyklý letadla. Toho dne jsem to tedy prubnul i zevnitř. Nejdřív mě dostala tabule odletů – jako fakt nechci bejt sprostej, ale z týhle díry lítá víc letadel, jak z Prahy. Fakt dokonalý.

Malej vrtulovej pták DASH8 s registrací G-ECOF je fakt malej, má kapacitu 78 nebožáků a i když vypadá vevnitř stísněně, není to tak, sedělo se mi docela pohodlně. Na regionálním letu je vždycky fajn, že než stihnete vycucat kolu s plechovky, přistáváte. Takže jsem spokojeně odevzdal rubiš letušce a už byl čas vystoupit.

Letíště v Menšestru je jedno z těch, který mám rád. Nezakazuje fotit letadla a vypadá moderně – o dost líp, než Hýsrou. Je fakt, že byla docela zima – ale kdo by se divil, žejo, v únoru. Takže jsem chytil svůj příručák a hurá na vlak, kterej mě doveze do Livrpůlu. Trošku jsem znejistěl u cedule, která tvrdila, že nádraží je v sedmém patře, ale co, na světě je tolik zvláštních věcí, ne?

Faktem je, že nádraží není v sedmém patře a jezdí tam starý herky – odhadem tak dvacet let. Jenže zase je fakt, že se v nich moc dobře sedí, a na rozdíl od moderních Siemens jednotek řady 444450 se v nich opravdu topí, a ne mrazí. Takže ve výsledku to nebylo až zas tak hrozný, jak by se mohlo zdát.

Mimochodem. Všechny obrazy, který tu vidíte, jsou focený tehdy novou Lumií 925 – takže na foťák dost dobrý plátno. A to nemluvím o stávající Lumii 930, která fotí úplně mimo moje chápání – viz fotky z Calais.

Co se týče Livrpůlu samotného, je to díra po granátu. Jediné, co stojí za návštěvu je katedrála – zevnitř. Zvenku je běžná, jako kterákoliv jiná. A navzdory prognózám jednoho imigranta, který tvrdil, že je večer nádherně nasvícená, se nasvícení nekonalo – pokud nebudu brát v potaz čtyři pouliční lampy a dva halogeny, ježto nasvěcovaly stěny chrámu.

Taky je ale fakt, že cestou zpátky na letiště v Menšestru, jsem z okna vlaku viděl dvě dokonalé scenérie, a kvůli těmto dvěma se v létě do Livrpůlu určitě vrátím: jednou je skalní průrva, jejímž středem vede železniční trať z Liverpool Lime Street ve směru Manchester, a druhou je pohled z úrovně návrší na chudinské domy v jedné rovině – nedá se to dost dobře popsat ale vypadalo to strašně zajímavě.

Takže výsledek? Jo, dobrý. Slezina byla super, ale v Livrpůlu bych žít vážně nechtěl. Fotogalerie z katedrály, China Street a spol. budou v samostatných článcích.