Tohle byla zatím nejnáročnější jízda, kterou jsem v době Covid-19 absolvoval. Vykryté byly oba směry, tedy jak ten z UK na SK tak i směr SK-UK. A rozhodně to byla jízda plná překvapení!

Jízda z UK na SK nabrala obrátky hned na začátku, když nás třetí pasažér, Juraj, upozornil na temnou a děsivou skutečnost, že pokaždé, když někam jede, stane se „něco“. A jako příklad uvedl jeho cestu kdesi na Slovensku vlakem, který během té cesty začal hořet a následně, když prchal před zuřivými plameny, tak na něj spadlo cosi z trolejového vedení či tak něco. No, tak jsme se tomu zasmáli (hahaha) a vyrazili k Dover. Sranda mě přešla v okamžiku, kdy na dálnici A2, kde se vzal tu se vzal, odněkud vyletěl prázdný plastový 20ti litrový barel a švihnul to do předku mýho auta.

Jurovi jsem pak velmi zdvořile naznačil, že by si měl sbalit svých pět švestek a koupit si jízdenku na autobus. To, že jsem si na té samé cestě popálil sedačku řidiče konektorem od varné konvice, už beru jako smutný a nezvratitelný fakt nadpřirozena.

Zpáteční cesta připomínala pokračování nepovedeného hororu. Jedna z cestujících, která zaplatila zálohu, cestovat odmítla – čert ví proč. Takže jsem ještě nevyjel a už jsem byl short 175 liber. Následně pak, mezi 2hou a 6tou hodinou ranní jsem měl takovej útlum, ale fakt brutální útlum, že jsem přes SRN stavěl snad na každém odpočívadle – a to jsem před tou jízdou dal 5 hodin spánku… To jsem snad za celou svojí kariéru řidiče asi nezažil. A pokud ano, tak si to nepamatuju. Po příjezdu do Dunkirk mi na UK Border vytáhli z auta jednoho cestujícího s tím, že má zakázaný vstup do UK, takže zůstal ve Francii. Já dovezl posledního cestujícího na Hemel Hempstead a po 54 hodinách jsem se ocitl doma, kde jsem normálně chcípnul na dalších 12 hodin.

A 5. Května si tuhle brutalitu zopakuju. God save me.