Když jsem se před svým šéfem v COOP zmínil, že dost vážně přemejšlím o odchodu, abych mohl dělat jen taxi byznys, popadla ho panika. Víte proč? Protože imigrant: většina imigrantů v UK dře, jak mezci. Nenajdete moc z těch „domácích“, kteří by se nám, dříčům z východní Evropy vyrovnali. A můj šéf si toho byl moc dobře vědom, takže se tomu mému rozhodování bránil zuby nehty.

Dokonce se uvolil ke kompromisu, v jehož rámci jsem si mohl vybrat, které dny a jaké šichty chci dělat. Neuvěřitelné 😀

Jenže, ani tak to moc nefungovalo. Zákon schválnosti totiž funguje spolehlivě, a mě i po dohodě o šichtách volali lidi na odvoz na ty dny, kdy jsem byl v práci. Nicméně, zkusil jsem to přežít.

Takže jsem šel třeba na late shift od dvou odpoledne do jedenácti večer, pak jel domů dal si sprchu a v jednu ráno jsem jel na Stansted airport. Domů jsem se vrátil kolem deváté ráno, šel na 4 hoďky zaspat, a ve čtyři odpoledne, totálně rozmrdanej jsem už hákoval na další late shift… Peklo je slabej odvar toho, co jsem prožíval.

Na začátku října 2019 jsem se pak definitivně rozhodl: tohle fakt musím vyřešit radikálně. Prostě to utnout a dělat jen jedno, jinak mě to pohřbí.

Takže jsem začal zjišťovat, jak se „vetřít“ do područí některé ze zavedených, místních taxislužeb. Plán byl takovej, že taxikaření u místní firmy mi zajistí denní cash na moje životní výdaje, a když bude někdo z mých zákazníků potřebovat, budu k dispozici, vlastně v režimu 24/7 – protože práci taxikáře si budu menežovat já sám. Ideální stav.

A jak to tak bývá, problémy se v životě spolehlivě dostaví v okamžiku, kdy už si myslíte, že všechno je „oukej“ a nic už nehrozí. Taky jsem si to tak myslel.

Hned na začátku října jsem měl schůzku se šéfem místní taxislužby Streamline Taxis. Papíry jsem měl v pořádku a pohromadě – z čehož byl docela překvapenej, a já byl zase překvapenej z toho, že on byl překvapenej. Měl jsem za to, že když jde někdo somrovat o práci taxikáře, tak má asi svý papíru v cajku a pokupě, ne? No, evidentně asi ne.

Schůzka to byla rychlá a s pozitivním výsledkem: kdy že chci začít? Tak jsem si v hlavě propočítal vejplatu z COOP abych udejchal ten začátek, a říkám, že od listopadu. No problem, see you then, a já byl v sedmém nebi z toho, jak perfektně mi všechno vychází. Ten pocit trval asi tejden, než mi ten samý týpek poslal email, že je mu to strašně sorry, ale moje auto je prý „staré“ (rok 2011, v prefektním stavu…), auto v jejich fleet může mít maximálně 5 let stáří a tudíž jej nelze akceptovat. No to mě teda poser, vážně.

No a protože výsledek byl jasnej, tak jsem si řekl, že není třeba brát ohledy na nic a narovinu jsem ho odpovědí v tom emailu upozornil na fakt, že mu ve fleetu jezdí Mercedes C190 s registračkou 59, neboli rok výroby 2009, neboli moje auto je o dva roky mladší, když už jsme tedy v tom. A navíc určitě nebude problém najít ve flotile vaší firmy „vraky“, kterejm nesvítí světla, hnije jim vnitřek, protože majitel se o ty auta nestará a jde mu jen o prachy z pronájmu otrokům, který v tom sedí 24 hodin denně – což je tedy v silném kontrastu se mnou, neboť auto je moje a na rozdíl od mnoha vašich je v perfektním technickém stavu. Ale nic na tom, díky za šanci a bye bye.

Vše bylo přehledně jasné a já se začal připravovat na to, jak potěším svýho šéfa v COOP, až mu oznámím, že nekončím a jsem redy dál otročit na jeho šop flóru.

Za necelý týden se začali dít věci.

Přišel mi další email od šéfa taxi firmy, že se rozhodli udělit mi výjimku ze stáří vozu, pokud s tím autem přijedu k nim na firmu a dokážu, že je v tak perfektním stavu, jak tvrdím. No a protože to auto fakt bylo v perfektním stavu, okamžitě jsem mu odpověděl, že kdykoliv a kdekoliv, je to na nich.

A tak jsem začal jezdit pro Streamline Taxis u nás v Bournemouth, a k tomu si jedu svojí vlastní firmu.

Ideální stav, chtělo by se říci.

Ano, chtělo by se. Jenže nic není tak růžový, jak se zdá být.

Ze všeho nejdřív jsem jim musel zaplatit £500 a tím potvrdit svůj zájem opravdu pro ně jezdit. Následně, aniž bych to tušil (protože jsem to od radosti přeslech…), bylo nutný do konce listopadu zaplatit £590 měsíční paušál a k tomu dalších £333 jako úhradu za „corporate share“. Šit.

To jsou čísla, který mě docela vyděsila – jako stačí si k tomu přihodit svoje domácí výdaje, a rázem jsem na nějakých £1700 měsíčně jen za pravidelný platby! Tak to je dobrej kartáč jako…

No nic. Podepsal jsem to a zavázal se k tomu být pro změnu otrokem v autě. I když je fakt, že mě to neskutečně baví – takže na rozdíl od toho, být otrokem v COOP, kde jsem byl ke konci už fakt dost zpruzenej, tak v tom autě to není zas tak strašný.

První měsíc jsem tápal, než mi došlo, že část měsíčních plateb pro Streamline jednoduše odepíšu tak, že budu jezdit maximum jízd „na fakturu“. Což jsou ve většině případů jízdy pro místní council, kdy vozíme haranty z určitých, sociálně tak nějak divnejch rodin do školy a ze školy. To je na většinu roku stabilní byznys, kterým se dá hravě najezdit cca £600 měsíčně – takže „590“ je v suchu. Teď už jen pořešit ten zbytek.

Momentálně tvrdím, že Marx, Engels, Gottwald… Tihle týpci musej vzteky vykopávat náhrobní desky. Oni se snažili někde vybudovat socialismus, a fakt se jim to vůbec nepovedlo. Zatímco v UK ten socík normálně funguje. Nebo snad znáte jinou zemi, která vám dává prachy za to, že chodíte do práce (Tax credit) a kde vám místní úřad zaplatí tágo do školy a ze školy pro vaše kinder? Tipnu si, že takovejch zemí na světě asi moc není.

Enyvej, taky mi došlo, proč maj taxikáři na autech ty malý postranní lampičky. Je to proto, že v týhle debilní zemi si debilní majitelé barákou nejsou schopný dát na ten svůj barák normální, viditelnou a čitelnou ceduli s číslem tý stodoly. A jako nemyslete si, to není prdel – stačí se podívat na tu mapku tady:

Jednou jsem měl vyzvednout lidi na adrese 1 Avon road. A protože vím, že ulice jsou číslovaný pryč od dálnice, která je v tom pravém dolním rohu, tak mi z toho – logicky – vycházelo, že „jednička“ bude první barák na pravý straně u dálnice. Nasrat. Zrovna tahle ulice, Avon road, je z pro mě nepochopitelnýho důvodu číslovaná opačně. A aby toho nebylo málo, jednička není vidět, protože nějakej totální mamrd to číslo nalepil na z druhý strany toho baráku v tý uličce, která ten barák kopíruje po jeho levé straně. Takže já tam jezdil nahoru a dolů jak idiot asi 10 minut, než mě zastavil ten pár a zeptali se mě, jestli tedy čistě náhodou nejedu pro ně. Zaplať pánbůh za to, že angláni tyhle problémový situace nijak extra neřeší a berou tak v pohodě 😀

Všichni říkali, že prosinec je boží a že to bude mazec. Tak tohle vám, milá zvířátka, můžu potvrdit.

Nejen, že jsme si docela dobře zarobili, ale taky jsem se naučil rozpoznat, kdo je jaký zákazník – neboli, kdo nechá tip a kdo se na vás vysere.

Řekněme si to na rovinu: suverénně nejmíň tipujou imigranti z východní Evropy – tedy všechno na východ od Německa. A ano, až na výjimky to platí i pro Čechy a Slováky. Je to neuvěřitelný: spousta z vás pracuje v hospitality services, a očekáváte, že v tý hospodě, nebo baru, budete dostávat tips. Dokonce si pamatuju, jak se na FB skupině Čechů a Slováků v UK někdo chlubil, že není problém udělat 500 liber měsíčně jen na tipech. No a pak si zavoláte tágo, necháte se odvézt domů, metr ukáže £4.80, platíte pětilibrovkou a čekáte na 20 pencí change. Jojo, přesně takhle se chováme. To je další věc, kterou mě moje práce naučila: začínám všude nechávat tips v hrůze, že mě bude staff pomlouvat jako toho burana z východní Evropy…

A paradoxně nejvíc tipujou ti zákazníci, od kterých bych to vůbec nečekal: obyčejní lidé. I důchodci. Když jsem onehdá vezl párek důchodců do kostela a paní mi platila dvackou na naměřenou jízdu £14.80 se slovy „keep the change“, málem to se mnou švihlo. Tak jsem jí vrátil 5 liber s tím, že když nechá tip 20 procent z ceny, budeme velmi potěšeni. Ona se usmála, řekla „oh, i did not know about that!“ a tu pětilibrovkou mi dala zpátky. Být slušnej se prostě vyplácí 😀

A kdo netipuje ani omylem?

Příslušníci Posh society.

Ti, kteří maj kapsy narvaný dvackama a ve wallet hromadu kreditek. Tak od nich se tipu nedočkáte. A pokud ano, bude to velmi, ale opravdu velmi světlá výjimka. Protože tenhle plebs žije v úplně jiném světě, do kterého my, obyčejní smrtelníci prostě nepatříme.

Ale i takový je prostě můj džob: nezavděčím se lidem všem 😉