Začalo to v roce 2014, kdy jsem končil v Xerox UK – po pěti letech v zákaznickém servisu jsem byl psychicky tak vydudanej, že jsem prostě potřeboval změnu. A tak jsem zaběhl do jedné z agentur, že sháním práci manuálního charakteru – ideálně uklízení v hospodě.

No, a protože rád jezdím autem, tak pro to mezidobí, než mi nějaký džob přistane do klína, jsem nabídl komunitě Čechů a Slováků, že nabízím dopravu na letiště. Jen tak, bez licence, vyplnit si volný čas. Nad cenou za ty odvozy jsem nijak extra nepřemýšlel – hlavně, aby byl zaplacenej benzín a něco málo ke mě do kapsy.

První rok to tak nějak fungovalo, a druhej rok jsem nestíhal vozit – za sezónu, od června do října jsem najel mezi Dorset a různými letišti celkem 36 tisíc kilometrů. Další rok to bylo nemlich to samý – vidět to moje pojišťovna, tak by mi sebrali papíry asi na doživotí 😀 Pak přišel červen roku 2016 a já začal pracovat pro COOP – a to byl fakt „rok zlomu“ – po šesti měsících mi totiž nabídli, abych postoupil na pozici supervizora. To byl nabídka, nad kterou jsem vážně přemýšlel, přeci jen, stálé zaměstnání, možnosti postupu, znáte to… Nicméně osud tomu chtěl, že store manažer, který mě tlačil dopředu, byl dočasně „převelen“ na jiný obchod a k nám přišla na záskok šéfka, se kterou jsem si vůbec, ale vůbec nesedl. A bylo jen logický vyústění věcí, že díky našemu „perfektnímu“ vztahu mě odstavila z postupu a místo mě do tréninku dala svého oblíbence. A to byl pravděpodobně onen okamžik, kdy jsem se zaměřil zpátky na ty ilegální letištní transfery.

Rok 2018, postup v nedohlednu. Vrátil se nám zpátky náš boss a okamžitě mě zařadil zpátky do tréninku týmlídrů, jenže někde se to zaseklo. Práce mě pomalu přestávala bavit, chyběla mi motivace. No a v závěru onoho roku mi začalo tak nějak docházet, že by vůbec nebylo marný si na tu službu odvozů udělat papíry a dělat to oficiálně, legálně.

Chytil jsem novej cíl, a šel za tím jak slepice po flusu – denně jsem seděl na netu a studoval informace, jak získat licenci řidiče taxi, jak s licencí na auto a jak udělat licenci pro firmu. Chtěl jsem mít jistotu, že nejen že na to budu stačit organizačně, ale hlavně: že na to budu stačit finančně. Po dobu šesti měsíců, každý den, týden co týden, každou volnou chvilku jsem věnoval přípravám: jak se to bude jmenovat, kde to bude mít sídlo, jak seženu „blbuvzdorný“ číslo na pevnou linku… Prostě hromady a hromady detailů, ze kterých mi šla hlava kolem.

Únor 2019, zakládám dvě firmy: Airport Transfers Holding Limited a Christchurch Airport Transfers Limited (ATH Dorset). Holding mám v záloze jako „organizační“ firmu – AT Holding vlastní 60% firmy ATH Dorset, takže i kdybych se v budoucnu někam stěhoval a musel ATH Dorset někomu předat, nebo prodat, pořád budu mít vliv na to, jak ta firma má vypadat, zachovala by se kvalita a nastavené parametry. Plán je daný, teď ještě licence.

V březnu 2019 jsem zažádal nejprve o licenci operátora taxi – nechtěl jsem zbytečně investovat peníze do dalších, dražších licencí pro případ, že bych neprošel na operátora.

Celá anabáze trvala skoro čtyři měsíce.

Ono totiž, získat licenci na firmu jako taxi operátor, je v podstatě primitivně jednoduché, pokud se přesně držíte toho, co daný council v tom daném městě chce. A já chtěl pár věcí vynechat, mým cílem bylo vybudovat firmu, která bude víceméně kopírovat Uber a jeho „styl“. A u toho jsem narazil, na tom jsme se s úřadem „zasekli“.

Prvním problémem bylo to, že jsem neměl v plánu zřídit veřejně přístupnou kancelář tak, jak je to u taxi firem v UK běžné: to je takovej ten kancl, kam můžete přijít a osobně si objednat taxi, když ho momentálně potřebujete. Já ovšem žádnou veřejně přístupnou kancelář nechtěl – nebyl k tomu důvod. Měl jsem k dispozici profesionální software, který je hodně podobný tomu, co používá Uber, plně automatizované řešení. Takže s nějakou kanceláří jsem prostě nepočítal – to stojí hromadu peněz, zbytečně vyhozených peněz. Za planning permission, za razítka od hygieniků, hasičů a elektrikářů. Další nemalou položkou by byl vůbec jen pronájem takových prostor a jejich vybavení, včetně personálu – skromný rozpočet říkal, že jen na okamžitě investice by padlo zhruba 10k liber, dalších minimálně 30k ročně pak za personál a nájemné… Ne, to nepřichází v úvahu. Já chtěl vybudovat moderní firmu, s nízkými náklady, plně automatizovanou.

A to se úřadu nelíbilo.

Skoro čtyři měsíce jsem se musel držet, aby mi nebouchly saze – musel jsem, já potřeboval to razítko, oni nepotřebovali nic…

Proč nemáte veřejnou kancelář? – Protože není pro moje služby potřeba. / A kde máte pevnou linku? – Pevná linka je v souladu s licenčním požadavkem, v kanceláři firmy, na území okresu, pod který firma spadá. / Takže tam může kdokoliv přijít? – Ano, pokud si sjedná předem schůzku. / A tam bude i personál, který bude řešit objednávky? – Ne, žádný personál není třeba, protože budu používat plně automatizovaný, profesionální software. / No takhle to ale ostatní nedělají! – To není můj problém, nejsem zodpovědný za „ostatní“, jsem zodpovědný za mojí firmu a za to, že bude vydělávat. Stávající řešení už je přežité a zastaralé, nové technologie mi umožňují řešit moji službu efektivně, bez zbytečných nákladů na personál a provoz veřejných kanceláří…

Nakonec moje žádost o firemní licenci skončila po třech měsících tahanic, debat o ničem a úplně vyčerpávajících dotazů na kraviny, na legislativním odboru, kde ho skoro měsíc zkoumali právníci, zda je moje žádost v souladu se zákony a legislativou.

Ty nervy, to nechtějte zažít.

Protože ze všeho nejhorší je srážka s úředníkem, který se zuby nehty drží zajetých cestiček a pravidel. A to nemluvím o možnosti toho úředníka „zaříznout“ jakoukoliv novou firmu, která by v budoucnu mohla narušit provoz těch velkých, již zavedených taxi firem…

Takže když jsem pak 8. června 2019 dostal obálku od úřadu, popadlo mě tušení, že v ruce držím asi konec mých snah o legální byznys. Je tedy nanejvýš pochopitelné, že když z obálky vypadla licence, která opravňuje mojí firmu k legální činnosti operátora taxislužby, prostě jsem se rozbrečel radostí. A úlevou, že je to za mnou.

Ale pořád zbývaly dvě nezbytné licence: na řidiče a na auto. A rozhodovat o nich bude ta samá úřednice, která „prohrála“ tu firemní. Nic méně, myslím si, že neměla jinou možnost, než mi potvrdit i ty dvě – přeci jen, držel jsem se až úzkostlivě všech detailů, které po mě a po firmě úřad chtěl, nebylo tam moc možností, proč to zamítnout.

Licence řidiče private hire a licence private hire vehicle byly nakonec uděleny rekordně rychle: PHD jsem dostal během týdne a PHV jsem dostal za dva dny po Taxi-MOT testech.

A bylo vymalováno – mission completed.

Teď už jen zbývalo vyřešit, co se mnou a zaměstnáním v COOP. Protože odejít jsem nechtěl – na to jsem neměl dost zákazníků. Navíc mi bylo jasné, že o dost zákazníků přijdu: legální byznys s sebou přinesl i pro legální byznys běžné náklady, a ty se prostě musely promítnout do cenotvorby za služby. Neboli: ceny budou vyšší, než na co byli lidi z komunity zvyklí.

A přesně jak jsem tušil, tak přesně tak to i dopadlo. Kdykoliv mi někdo zavolal, že potřebuje „zítra večer“ přivést někoho z Heathrow, musel jsem to většinou odmítnout, protože jsem měl už nastavený šichty v COOP – a znáte anglány, nejsou moc ochotní si s vámi vyměnit šichtu, když to není bezpodmínečně nutné.

Tohle se začalo stávat čím dál tím častěji a mě bylo jasný, že dál už to tak nepůjde, budu to muset nějak vyřešit.

A moc variant v tom nebylo: buď pustím taxikaření, nebo pustím jistotu v COOP. Easy.

Nadešel čas udělat zásadní a nevratné rozhodnutí.

A fakt to vůbec nebylo jednoduchý.